Zpět

„Žij život, ze kterého si nemusíš brát dovolenou“

Za tímto rčením stojí Stáňa Stiborová, zakladatelka projektu Podnikání z pláže, se kterým ve WILD & COCO sdílíme podobné hodnoty a vizi: tvořit svobodně a v radosti to, co nám dává smysl. Jak se však ke svobodné tvorbě dostat a smazat hranice mezi prací a volným časem? Jde vůbec žít tak, že si ani nechcete brát dovolenou? V rozhovoru se Stáňou to zjišťovala Kateřina Rae.

Kateřina:
Stáňo, s Tvojí knihou jsem se potkala před 10 lety, kdy jsem žila na Žižkově a čekala prvního syna. Myšlenka života, ze kterého si neberu dovolenou, se mnou hodně zarezonovala. Asi jako většina lidí mi byl od mala předkládán model: Pracuj každý den, odmakej si co musíš a pak si můžeš vzít volno. Ale vůbec jsem s tím nesouznila a říkala si už tehdy, jak to udělat jinak. Kdy ses k téhle myšlence dostala poprvé ty?

Stáňa:
Myslím, že mě to napadlo už v 8 letech, kdy nám ve škole kladli záludné otázky typu Čím chceš být, až vyrosteš? Nechápala jsem to a říkala si, jak to vlastně udělat, abych mohla mít co nejvíc volna. Tehdy byla 90. léta, podnikání se začalo teprve rozjíždět a moji rodiče do toho naskočili. Díky tomu jsem byla vychovávaná v nastavení:

Nemusíš za peníze vydávat svůj ČAS, ale svoje
myšlenky a znalosti, které do těch peněz pak proměníš.

Takže nejsi placená za ten čas, který si „odmakáš“, ale za produkt, myšlenku nebo službu, se kterou přicházíš. Tímhle nastavením mě rodiče velmi inspirovali a ještě než jsem odmaturovala, měla jsem díky tátovi povědomí o podnikání na internetu a online marketingu.

Kateřina:
Jak poznáme, že opravdu ŽIJEME ten život, ze kterého si nemusíte brát dovolenou? Jak to vypadá?

Stáňa:
Hodně lidí má pocit, že k tomu „dělat nic“, potřebuješ mít hodně peněz a teprve pak si to můžeš dovolit. Mně se to stalo – měla jsem dostatek peněz k tomu, abych nemusela nic dělat. Po pár měsících to byla nuda, chyběla mi tvorba a výzva. Takže byl čas na nový level téhle hry a dostala jsem se do bodu, kdy to mám nastavené tak, jak mě to opravdu baví: baví mě konzultovat, baví mě tvořit obsah na sociální sítě a pracovat. A pak mám dny, kdy se jen rýpu v hlíně, jsem s rodinou na horách nebo sedím se svým mužem u kávy a povídáme si. Mám ráda ten kontrast a proměny energií: z tvůrčí do odpočinkové.

Já sama si určuju, kdy přijde práce. To je ta svoboda.

Kateřina:
Když jsem tvoji knihu četla, potkávala jsem se s vnitřním sabotérem i s těmi vnějšími, které přicházely z okolí (třeba ze strany rodičů). V hlavě mi naskakovaly překážky: nejsi dost dobrá, nemáš dostatečně dobrý produkt, nebyl by o to zájem… Měla jsi to taky? A jak jsi to řešila?

Stáňa:
Všichni toho sabotéra v sobě přirozeně máme. Patří to k tomu. I já měla na začátku pocit, že to nedokážu. Že spoustu věcí nevím a když do toho půjdu, tak si jedině potvrdím, že to zkrátka opravdu nejde. Kvůli tomuhle pocitu jsem to dlouho odkládala.

Postupně zjišťuji, že vnitřní sabotér je dobrý sluha.

Popichuje nás, pošťuchuje a když řekne Nejsi dost dobrá, je dobré si říct: Ok, proč si tohle myslím? A co mi pomůže k tomu, abych teda byla dost dobrá?

Kateřina:
Jak tenhle koncept života aplikovat, když máš děti?

Stáňa:
Absolutní základ je najít si rovnováhu, dopřávat si čas bez dětí a nastavit strukturu a režim.
Aby se v tom děti orientovaly a byl dostatek času na práci a odpočinek. Umět si dobíjet baterky je zásadní pro bytí dobrým rodičem. Pokud si to dovolíš, dáš dětem mnohem víc, než když jsi neustále unavená a máš pocit, že si ani z toho rodičovství nemůžeš vzít dovolenou. 

Kateřina:
Jak vlastně vnímáš slovo dovolená?

Stáňa: 
Ve slově dovolená je dovolení, že nemusíš pracovat. Náznak toho, že někdo přijde a dovolí ti udělat krok z běžného režimu. Pak se snadno může stát, že si někdo vezme 2 týdny dovolené, jede k moři a najednou má pocit, že z těch dvou týdnu musí vytřískat co nejvíc. Takže je kolem toho vlastně hodně negativních emocí a může to být frustrující. Zvlášť, když třeba nevychází počasí. Máme v sobě tak zaryté pocity toho, že hodná holka / hodný kluk jsem jen tehdy, kdy naplňuji život prací. Skrze tohle nastavení je pak těžké připustit, že si to můžeme dovolit dělat jinak.

Kateřina:
Takže žít, jak chci, znamená nebýt v roli oběti, ale tvůrce. Stani a co ti pomohlo vystoupit z té „hodné holky“ či oběti do pozice svobodné tvůrkyně?

Stáňa:
Šla jsem cestou různých technik. Za ta léta se mi osvědčila nejvíc práce s tělem a nedávno jsem absolvovala několik sezení rolfingu, což bylo hodně transformační. Za ta léta práce se sebou mi došlo, že se svých démonů nezbavíme a je dobré jim naslouchat. Čím dříve to začneš dělat, tím rychleji najdeš cestu ven. Já sama někdy cítím velkou vlnu odporu, když se chci vydat nějakým směrem. Ozve se vnitřní sabotér a já se nechci hnout z místa. Ale pak si řeknu: Dobře, co můžu udělat proto, aby to pro mě nebylo tak náročné? Díky tomu se ukážou další cesty ke stejnému cíli.

Když si i z negativních pocitů uděláš kamarády, které koexistují se všemi ostatními emocemi, je to hned lepší. Ty největší pocity zoufalství a odporu mi navíc byly vždy skvělým navigátorem, kudy se (ne)vydat.

Základní a zásadní je rozhodnout se. Ona se ta cesta objeví.

 

Celý rozhovor si můžete pustit na našem WILD & COCO Youtube profilu.